Vzpomínka na Kroměříž
... Dávno tomu ... Tak, jak už to v životě chodí ... osud nám přináší různé nástrahy a strasti ... pohrává si s našimi životy. Málokdy jsme schopni oněm změnám čelit, většinou jsme jen nespokojeni a neustále nad vším remcáme ... Pokud se stane opak a osud se nám ,, tref í ,, do vkusu, nedokážeme si toho vážit, nejsme pokorní a neumíme poděkovat ...
... Já přesto děkuji osudu, že mě zavál právě sem ...
... Jedno všední stereotypní ráno. Z postele mě vyžene uřvaný budík. Bože, už zase tam musím. Náladu mi spravuje až hrnek horké, černé kávy a zapálená ,, redvajtka ,, ... Ještě bych měla navštívit koupelnu a udělat něco s tím pomačkaným ksichtem ... nechci přeci hned po ránu někoho vyděsit!! Povedlo se! ... Lepší už to nebude, ale co ... jsem přece jenom člověk ... Spokojená a napůl ještě ospalá, odkráčím na autobus ... Trpělivě čekám s ostatními domorodci na příjezd ,, ďábelské střely ,, a nechám se odvést do Kromclu. Dobrých dvacet minut mám před sebou, krátím si čas, pozorujíce obličeje svých spolubojovníků v oném dopravním prostředku ... Jak krásně se dá číst v lidské tváři ... Co všechno odhalí pohled do očí!! ... Najednou, nevím proč, můj zrak utkví na postavě, která sedí naproti ... Nádherné modré oči, obličej posetý vráskami a třesoucí se ruce, troufám si tvrdit, že zimou určitě ne!! ... Domov sbalený do čtyřech ušmudlaných igelitek a míří směrem nikam a všude ... Opětuje mé pohledy a pod prošedivělým plnovousem vykouzlí úsměv ... Též se uculím ...
... Je čas vystoupit. Směrem na Rigrák, procházím temnou, kouzelnou uličkou na Miličově náměstí ... Miluju to tady ... Kde se poděl starý pán? ...
... Hurá! Jsem na místě a měla bych se naplno věnovat práci ... Mé myšlenky se však ale neustále vrací k milému setkáni a nedokážu je vytěsnit z paměti ... Čas utíká a je na místě sbalit si svoje saky i paky a odkráčet ... Mám přece padla! Ještě pozdravím Lidušku, která sedí vedle a sbíhám po starém, točivém schodišti. Vyběhnu ven a v tom se zarazím ... Před sebou vidím milého staříka ... Chvíli se mlčky pozorujeme a pak do ticha pronese: ,, Tak co, kam půjdeme? ,, Ani nikterak neotálím s odpovědí a pohotově odvětím: ,, Co třeba někam do tepla? ,, ... Loudám se pomalým krokem a se mnou se courá i zvuk igelitek ... Poručím kafe a hrnek polévky, je přece zima!! ... Pokorně klopí zrak a tiše poděkuje ... Než pozře první sousto, začne vyprávět svůj příběh. Každé jeho slovo, s obdivem hltám. Vypráví krásně, vznešeně, ale smutně. ... Krásné modré oči, se lesknou u jeho vzpomínek ... Poslouchám ten mrazivý příběh a oči se mi zalijí slzami ... Je tak silný, jako by se stal včera a já byla jeho přímou účastnicí!! ... Přitom je tomu už hodně let, co:
... Měl rodinu, krásnou manželku, roztomilou dcerku, vlastní firmu, honosnou vilu ... byl vzdělaný, jméno mu ctilo několik titulů, cestoval, užíval krás života a byl prostě šťastný ... Přišla chvíle, kdy byl nucen zůstat doma a starat se o malou Annu, ale dělal to rád. Byl vděčný za každou chvíli s ní ... Byla to přece jeho malá holčička. Jeho žena trávila čím dál víc času mimo domov. Nejprve v práci, později v práci a s kolegou a nakonec ...
Jako blesk z čistého nebe, se rozbilo jeho štěstí, na tisíc malinkatých kousků. Přišel rozvod a on dobře věděl, že už nic nebude jako dřív. Bál se, že Annu ztrácí ... jeho strach ho doháněl k šílenství ... Vídal ji méně a méně, až ji ztratil úplně ... Odstěhovala se se svou matkou a otčímem mimo republiku ... nevěděl kde, neměl žádné zprávy ... Ponořil se do vzpomínek a do láhve vodky. Upadal stále hlouběji do bezvědomí života ... Postupně ztrácel vše, co v životě vybudoval, vše, co miloval ... Naučil se žít sám, rezignoval na touhu po štěstí i po životě ... Ale nikdy, nikdy se nenaučil žít, bez své Anny ... Bloudil světem sám, jen se svou láhví a hledal ji ... Hledal svou malou holčičku, toužil tak moc po tom, ji alespoň ještě jednou spatřit. Musí ji přece ještě toho tolik říct ... V mysli si přemítal, jak asi vypadá, co dělá a zda si někdy na něj alespoň vzpomene ... Osud byl k němu krutý. Svou milovanou Annu, už nikdy nespatřil ... Střípky štěstí, už nikdy neslepil dohromady ... A tak tápal životem dál. Byl sám. Sám a s ním jen přítel alkohol.
... Ve chvíli, kdy mě spatřil v autobuse, viděl ve mě svou Annu. Jsem ji tak strašně podobná!! ... Vrátil se v čase zpátky a byl zase na světě rád ...
... Rozloučili jsme se jako nejlepší přátele ... ještě mi zamával, než zmizel v zapomnění. Víckrát jsem ho už neviděla, ale nebylo dne, kdy bych si na něj nevzpomněla ... Zanechal ve mě kus sebe, přesto, že to byl ,, jen ,, stařík z autobusu ...
... Uběhlo půl roku ... cestou z práce procházím kolem ,, naši ,, hospůdky ... Něco ve mě se pohnulo a přimělo mě, podívat se dovnitř ... Usměji se, protože vidím staříka s vrásčitým obličejem a s nezapomenutelnýma modrýma očima ... Seděl u stolu v noblesním saku a podle gest se zdálo, že prožívá nejšťastnější chvíli svého života ... Vedle něj seděla mladá dáma, kterou držel za ruku a která mu byla tak strašně podobná !! ... Ano, nakonec našel svou malou, roztomilou Annu ... Svět už nebyl pro něj rozbitý ... Byl šťastný a díky štěstí našel i sám sebe ... Zamávám na rozloučenou a zmizím v davu ...
... I v této chvíli, kdy je to moře let zpátky ... ve mě tyto vzpomínky vyvolávají emoce ...
... Nikdy nikoho neodsuzujme!! ... Nikdy nikým nepohrdejme!! ... Kdo ví, jaký příběh může skrývat tvář, kterou potkáme v autobuse ...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář