Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dětství

3. 8. 2013

   ... Osud se mnou pěkně mával. A na to, jak to se mnou chvílemi vypadalo, jsem si zachovala zdravé uvažování ... Dospěla jsem dřív, než mí vrstevníci. Názory jsem měla promyšlenější, než spolužáci, argumenty rozumnější, než zbytek třídy ... Donutily mě k tomu okolnosti a zkušennosti ... Situace odehrané v minulosti mi vzaly dětský svět a ocitla jsem se někde, kde jsem to neznala a na co jsem nebyla připravená .... Nechápala jsem samu sebe, nechápala jsem svět okolo mě a zároveň svět nechápal tu malou, ustrašenou holku s modrýma očima ... Vzpomínky na dětství, na útěky z domova před křikem, násilím a flaškami plnými alkoholu, mi rozežíraly vnitřnosti ... Byla jsem plná strachu a obav z toho, co bude dál. Co si počnu jen sama s malými, drobnými střípky štěstí, které jsou nenávratně pryč a více se nevrátí ... Jen sama s hlubokou dírou v srdci ... Seděla jsem schovaná v koutě a tiše plakala, volala o pomoc, ale nikdo, nikdo mě neslyšel ...Veškerou bolest jsem v sobě uzavřela a nechala se jí ničit ... byla jsem ,,vhozena ,, do světa dospělých, i když ještě nepřišel čas ... i přesto, že jsem nechtěla a toužila si dál hrát s panenkama na bezstarostný svět ... svět, kde mi bylo tak krásně ... Jedinou mou útěchou, byl plyšový pes ... Dotek jeho hnědé, sametově jemné srsti, mi dodával pocit bezpečí. Pocit, že nejsem sama. Pocit, že se nemusím v noci sama bát ... Byť to byla němá, plyšová, molitanem vycpaná hračka ... pro mě to byl ,,někdo,, komu jsem mohla všechno říct. Někdo, před kým jsem nemusela skrývat svůj stud, obavy a nekončící bolest ... Neměla jsem na vybranou a naučila jsem se s tím vším žít ... Minulost otupila mé srdce i mou mysl ... nebyla jsem schopná jakéhokoliv citu. Uzavřená do sebe, vyhýbající se lidem, nesnášející jakoukoliv lidskou blízkost ... Stále jsem přemýšlela, proč je ke mě život tak krutý?... Nikdy jsem však nenalezla odpověď... Sešly se spolu dny, týdny a roky... čas plynul rychle, jako vystřelený šíp a já se stala ,,opravdově,, dospělou.Stejně, jako dospívalo mé tělo, dospívaly i mé myšlenkové pochody ... Začala jsem se obklopovat lidmi, kteří mi dodávali to, co se jsem po celá ta  dlouhá léta postrádala ... byl to pocit důvěry... Začala jsem zase věřit a svět byl najednou tak strašně krásný ... Tak nádherný, jako nikdy předtím a já si vychutnávala každý svůj nádech ... Pustila jsem do svého srdce lásku a city a byla jsem šťastná ... Minulost si všichni neseme v sobě ... dříve, či později se nám vždy připomene ... Ale já poznala, že i když to bolí, je důležité žít přítomností a žít tak, jako by každý den měl být tím posledním ... Během života člověk utrží nespočet ran a ani já jsem nebyla vyjímkou ... ale o tom zase někdy příště ...

... Přátelé a kamarádi! ... Nikdy, nikdy nedopusťte, aby Vás minulost a bolest ovládaly ... Nikdy nepřestaňte věřit!! ...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář