Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zaslepen a opuštěn

 … Vrátil se domů, jeho žena právě prostírala stůl k večeři. Chytil ji za ruku a tichým hlasem řekl: ,, Musíme si promluvit“ … Sedla si a poklidně začala jíst. Uviděl tu hroznou bolest v jejich očích. Pospíchal, ale nevěděl, co má říct. Musel ji přece oznámit to, o čem už tak dlouho přemýšlí … ,, Chci se s Tebou rozvést“ vyhrkl ze sebe. Zdálo se, že jeho slova ji vůbec nerozčílila, místo toho se měkce zeptala: ,, Proč?“… Vykroutil se z odpovědi a nic neříkal. Nevěděl, jak ji má říct, že jeho srdce patří jiné, že svou ženu už nemiluje a jediné, co cítí je lítost … Následující den se vrátil domů velmi pozdě a viděl ji, jak něco píše za stolem. Nevečeřel, jen si lehnul a brzy usnul. Byl velmi unavený po bohatém dni stráveném s novou láskou … Ráno mu oznámila své podmínky rozvodu. Nic nechtěla, jen ho prosila o odklad rozvodu o jeden měsíc. Prosila ho, aby se po dobu tohoto posledního měsíce ze všech sil oba snažili, žít maximálně normálním životem. Měla k tomu jediné a rozumné vysvětlení. Jejich syn měl za měsíc zkoušky a ona nechtěla jeho přípravy narušit rozvodovým procesem … Jemu to vyhovovalo, nic nenamítal, naopak cítil to stejně. Měla ale ještě jednu prosbu. Prosila ho, aby si vzpomněl na začátky jejich společného života, jak ji nosil na rukou, stejně, jako v den jejich svatby … Prosila ho, aby ji během toho měsíce každé ráno nosil na rukou, z ložnice až ke vchodovým dveřím. Pomyslil si, že se zbláznila … Jen proto, aby byly tyto jejich poslední dny společného života snesitelnými, souhlasil s jejím zvláštním požadavkem … Mezi nimi nebyla blízkost, ani intimnost a to ho ještě více umocňovalo v myšlence, rozvést se. Proto, když ji nesl první den, vypadali oba tak nešikovně. Nesl ji z ložnice, přes obývák až ke vchodovým dveřím. Zavřela oči a šepotem povídala: ,, Neříkej našemu synovi o rozvodu, prosím.“… přikývl, ale její slova se ho na chvíli dotkla. Opatrně ji položil na zem, aby nastoupila do autobusu do práce a on spěchal zase do své kanceláře … Další ráno vešel do ložnice syn a pověděl: ,, Je čas nosit mámu na rukou.“ … Moment, kdy drží otec v náruči jeho matku, se stal základní součástí jeho života … Pokynula rukou k synovi, aby přišel blíž a silně ho objala. Ten okamžik v něm zanechal silný dojem … Její ruka jemně ovinula jeho šíji, měkce a přirozeně. Držel její tělo pevně a blízko, tak jako v den jejich svatby. Ale její o hodně menší váha ho zneklidnila. Poslední den, kdy ji držel v náruči zdřevěněl. Syn už dávno odešel do školy a on ji stále pevně držel :,, Nevšiml  jsem si, že v našem vztahu chyběla blízkost.“zašeptal a v jeho očích se zaleskla slza lítosti a smutku … Odešel do kanceláře, jako každý den. Spěchal, byl roztržitý, bál se, aby nic nezměnilo to, co se chystá udělat. Vyšel  po schodech, v tom ona otevřela dveře. ,, Promiň, ale nechci se rozvádět. Chci zůstat se svou ženou.“… Najednou, jako by se probudila ze snu, dala mu facku a plačící vyběhla ven. Chtěl být co nejrychleji zase doma. Cestou domů se zastavil v květinářství, aby ženě koupil kytici růží, které tolik milovala. Prodavačka se zeptala, co má napsat na kartičku? Usmál se povídá: ,, Budu Tě nosit na rukou, dokud nás smrt nerozdělí.“… Blížil se k domovu s květinami v ruce a s úsměvem na tváři. Vyběhnul schody a našel svou ženu v posteli – mrtvou … Jeho žena bojovala po dlouhé měsíce s rakovinou, ale on byl tak zaujatý a zaslepený novou láskou, že si ničeho nevšimnul. Jeho žena věděla, že brzy zemře a chtěla ho uchránit od negativní reakce jejich syna v případě, že by se rozvedli. Alespoň v očích jejich syna, je on, ten milující manžel … Nikdy si to neodpustil! Vzpomínal každičký den, ale bylo pozdě. Čas, ten nezastavíš … a osud, ten neobejdeš, byť může být i krutý … Drobnosti v našich vztazích, to je to, co má skutečný význam. Není to dům, není to auto, nejsou to peníze v bance … Najděme si čas jeden na druhého, dopřejme si ty drobnosti, které vytvářejí blízkost, rodinné a lidské vztahy …

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář