Přesýpací hodiny
… Rozhlédla jsem se kolem sebe ... byl to svět, který mě v tu chvíli obestíral. V dáli svítilo krásné velké slunce, jehož zlaté paprsky dopadaly na mou tvář a já cítila to teplo, pronikající celým mým tělem ... Ohlédla jsem se a všimla si, že na pravé straně něco je … Ano! ... Jsou to lidé. Smějí se a vypadají šťastně. Matka opatrně drží v náruči své dítě, když v tom přistoupí muž a pohladí jí jemně po vlasech. Opodál stojí dívka s chlapcem. Ti také vypadají skutečně šťastně, objímají se a polibky neberou konce ... Také tu všude běhají děti, jakoby nemohly snad ani zastavit a jejich smích se rozléhá, kam až ucho doslechne ... „Svět je ale překrásné místo, plné lásky a radosti “ ... pomyslela jsem si ... Ještě chvíli tu krásu pozoruji, když tu najednou něco slyším ... Ano! ... i na levé straně byli lidé, ale bylo jich tam o dost víc. Ale Tito lidé už nevypadali tak šťastně, jako Ti druzí. Děti se nesmály a neběhaly všude kolem, naopak … byly vyhublé a jen tak seděly, dívajíc se do prázdna a jejich slzy jim stékaly po tvářích. Také tu byl takový muž jako na druhé straně, ale tento muž svou ženu nehladil … ne … bil ji a křičel na ni. Dokonce i ten kluk vypadal podobně, jako ten druhý, ale tento už neobjímal dívku. Jen držel nějakou fotografii v ruce a smutně ji pozoroval ... Další lidé se hádali, ti kousek vedle, se zase bili hlava nehlava ... Najednou vidím někoho, jak se zbraní v ruce střílí na ženy a děti a v tu chvíli zavírám oči ... Klesám prudce na kolena a vzhlížím k nebi ... Slunce už nesvítilo, zbyla jen černá obloha a já stále nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Cítila jsem, že za mnou někdo stojí, skrz tmu ale nic nevidím, jen cítím, jak mi něčí ruka pevně tiskne rameno ... „Myslela jsem, že svět je krásný, že jsou v něm všichni lidé šťastní, ale teď už tu nechci být. Chci pryč !!! “ zakřičím do prázdna. Prudce se otočím a vidím, že přede mnou leží přesýpací hodiny s malým otvorem uprostřed tak, že se písek sotva dostal dolů. „Co mám teď dělat?!“ opět zakřičím. „Co mám udělat, abych byla jako ti lidé, kteří byli tak šťastní? “Ale nikdo neodpověděl. Opakovaně křičím do černočerné tmy, ale nic … cítím obrovský vztek a chci hodit hodinami o zem, ale někdo mě zastavil. „To nedělej, určitě bys toho litovala“ řekl mi klidným hlasem mladý muž, stojící kousek za mnou. „Co mám tedy dělat? Mám strach“, smutně odpovídám. Usmál se, chytl mě za ruku a pak řekl: “Možná se Ti někdy dostanou do rukou cizí hodiny. Budou podobné jako ty Tvoje, možná menší a možná větší, ale vždy je musíš opatrovat, jako by byly Tvoje vlastní ... A pokud budou rozbité, tak udělej všechno proto, abys je opravila. Takhle se nikdy na druhou stranu nedostaneš.“ ,, A co se stane, až se ten písek přesype?“, ptám se. Muž neodpověděl. Jen se zadíval na modré nebe, ze kterého zase zářilo slunce na svět … na svět, kterým se opět linul šťastný smích ...