Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nehynoucí láska

19. 1. 2014

 … Vždy byla tak energická, plná života, tak zářivá jako jarní slunce, když se leskne na kapkách rosy. Snad nikdy nezažili její tvář zamračenou. I když se jí třeba chtělo plakat, vždy se smála a tím všem dodávala sílu a odvahu žít. A ten osudový muž po jejím boku? Příliš pozdě si uvědomil, jak byla vyjímečná. Smála se nejen tváří a svýma blankytně modrýma očima, ale i srdcem ...

… Srdcem, které v sobě ukrývalo tolik bolesti, kolik si jen dovedou mnozí těžko  představit a vlastně možná ještě mnohem víc. Ale o tom s nikým nikdy moc nemluvila. Byla-li někdy smutná, málokdo směl o jejím zármutku vědět a i tehdy se smála ...

… Jednoho dne se však změnila k nepoznání a s ní i celé okolí. Chodila zasmušile okolo každého z domů, oblíbená místa obcházela tak dlouho, než slabostí musela usednout a odpočinout si. Celé noci proplakala a víc jak týden nepozřela ani sousto. Měli o ni strach, oni všichni a ten, jemuž dala své srdce, největší. Však ani jemu neřekla, co trápí její duši. Její chování bylo tak nejisté a rozpačité, že se báli jen přiblížit, když znovu obcházela po okolí a dlaní hladila vše, co jí bylo blízké, co měla ráda, co milovala …

… Naposledy až přistoupila ke svému milému, objala ho a ten večer mu se srdcem dala i své tělo ... 

Druhého dne po probuzení neležela však milovaná dívka po jeho boku. Když jí nenašel nikde v domě, vyšel ven, kde ležel dopis určený snad jen jeho očím.
Napsala mu vše o svém životě. Vše, co ji trápí a bolí, vše o svém dětství, i o tom, proč se teď musí rozloučit. Ran osudu už bylo bezpočet a nikdy by to neskončilo.Vždy by se po snaze osudu, stala terčem dalšího krutého útoku. Neunesla tíhu černých vzpomínek …

… Byla křehká a pod tlakem nespravedlnosti a nenávisti se ji podlamovaly kolena. Nedokázala dál žít se smutkem na duši, který ji svou váhou mnohonásobně převyšoval. Tížil jí natolik, že s každým krokem musela usednout a stálo ji mnoho sil zvednou se a zase jít.

… Nečetl dál, nemohl. Utíkal na její oblíbená místa. Plakal. Už nemohl dál běžet, šel ráznou chůzí, až k ústí potoka, kde jí našel ležet tváří k nebi v kaluži krve. Ležela nehybně  a v místě, kde vytušil srdce, trčel nůž. Jak velké to muselo být trápení?Zabila to, čím milovala. Zabila to, co ji mnozí záviděli. Zabila své srdce ... 

Držel ji v náručí a po tvářích mu stékaly slzy smutku a bolesti. Uvědomoval si, že už ji nikdy nebude mít po svém boku, nikdy už ji nepohladí a nikdy už se na něho neusměje. Dal by vše za to, kdyby se mohl zase dívat do jejich blankytných očí a vískat její dlouhé vlasy. Vyčítal si. Nedal ji ten pocit bezpečí a klidu, po kterém toužila. Možná, kdyby ji častěji k sobě tisknul, častěji schovával pod svá ochranná křídla na místo, kde patřila jen ona, možná by ještě žila. Neuchránil ji. Její oči byly vyhaslé a  stejně tak i  její duše. Konečně došla k vytouženému klidu …

… Ze zármutku a ze stesku zešílel a zmizel v horách nedaleko místa, kde spočinula jeho jediná, nehynoucí láska …

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář